Specifický přístup k lingvistice jakožto nejdůležitější části širší sémiotické teorie. Přináší explicitně formulovanou teorii pro popis jazyků a jiných sémiotických (komunikačních) systémů a tím nabízí i teorii jazyka. Pomocí a.f. byly popsány sémantické, gramatické a fonologické vlastnosti mnoha jaz., v poslední době byl přístup aplikován na fonologii č., především na ↗fonématiku a ↗fonotaktiku (✍Bičan, 2013). Přístup záměrně vznikl s vědomím epistemologických a ontologických problémů a rovněž s vědomím potřeby jasných metod lingvistické analýzy a s ohledem na různorodost řečových jevů. Na jaz. se a.f. dívá v širším kontextu sémiotických systémů. Původním autorem přístupu byl J. W. F. Mulder, který ho později rozpracoval společně se svým spolupracovníkem a bývalým žákem S. G. J. Herveyem. Následně do a.f. přispělo n. jím bylo ovlivněno mnoho dalších lingvistů (viz Bičan, Bibliography of Axiomatic Functionalism: http://phil.muni.cz/linguistica).

A.f. se shoduje s vývojem předválečné ↗Pražské školy, především pak ale s funkcionalismem A. Martineta. Sdílí zájmy s dalšími pokračovateli předválečné Pražské školy, se kterými je v širším smyslu konzistentní (k pokračovatelům Pražské školy viz ✍Akamatsu, 2001). Má však také mnoho společných rysů s glosematikou L. Hjelmsleva. Nicméně a.f. nabízí samostatnou a kompletní teorii, která se vyznačuje mnohými charakteristickými rysy a specifickými příspěvky lingvistice a sémiotice.

Mulder začal a.f. rozvíjet v Oxfordu na začátku 60. let 20. stol. částečně jako reakci na mentalismus, který v tehdejší evropské jazykovědě převládal, a na nedostatek přesnosti v teorii, metodách a popisu, jež vedl k nekonzistentnosti a nekoherentnosti. A.f. také představuje pokus vnést logický a uspořádaný postup do  popisování jaz. zavedením jasných a definovaných konceptů a metod. V kontextu funkcionalistických myšlenek v sémiotice a především v teorii znaku a funkčního principu při tom používá pojmy teorie množin a relační logiky. Mulderův přístup bere v potaz hypoteticko‑deduktivní model K. Poppera a odmítá jednak přisouzení materiální existence jaz. entitám, jednak víru, že jaz. konstrukty, jež se ve své podstatě do značné míry vyznačují arbitrárně selektovaným teoretickým obsahem, mohou být součástí myslí n. mozků uživatelů jaz. Teorie byla explicitně vyjádřena ve formě množiny axiomů a definic a souvisejících metod pro popis jazyků. Umožňovala konstrukci modelů jazyka a jiných komunikačních systémů. Poprvé byla šířeji aplikována na čínštinu a v menší míře na jiné jaz. v publikované verzi Mulderovy disertace Sets and Relations in Phonology (1968).

V Oxfordu se kolem Muldera sdružilo několik studentů. Nejdůležitějším z nich byl S. Hervey, jenž vyvinul sémantickou část teorie, do které za tímto účelem přidal další axiom spolu s doprovodnými definicemi a metodami. Mulder a Hervey pak teorii až do 90. let 20. stol. společně v mnoha pracích vyvíjeli a aplikovali. Jejich skupina si vytvořila silnou vazbu s evropskými funkcionalisty přes Société Internationale de Linguistique Fonctionnelle (SILF) a stali se předními členy této společnosti, Mulder dokonce jejím prezidentem.

Od roku 1974 SILF pořádá pravidelné mezinárodní konference. Osmnáctá se konala v r. 1991 v Praze společně s obnoveným Pražským lingvistickým kroužkem, dvacátá sedmá v r. 2003 v Českých Budějovicích a třicátá pátá v r. 2013 v Brně. V současné době jsou hlavními centry a.f. především Leeds (viz např. ✍Dickins, 1998; ✍Heselwood, 2008) a Brno (viz např. ✍Bičan, 2013). Mezi nejdůležitější publikace patří ✍Mulder & Hervey (1972), ✍Mulder & Hervey (1980), ✍Hervey (1979), ✍Hervey (1982). ✍Mulder (1989) nabídl pokročilou verzi teorie a její výklad a tato teorie se dočkala dalšího vylepšení v ✍Bičanovi (2009) a v ✍Bičanovi & Rastallovi (eds.) (2011). Velmi zajímavá aplikace myšlení a.f. se objevila v knize ✍Hervey & Higgins (1992) a později i jinde. Od té doby prošla teorie v mnoha publikacích dalším vývojem, hlavně ve fonologii (✍Rastall, 1993) a gramatice (✍Gardner(ová) & Hervey, 1983; ✍Moessner(ová), 1989; ✍Rastall, 1995; ✍Mulder, 1996). Myšlení a.f. bylo rozšířeno především ✍Herveyem (1992a), ✍Herveyem (1992b) na problémy textu a diskurzu a ✍Mulderem (1993) a ✍Mulderem & Rastallem (1993) na různé problémy ve filozofii lingvistiky. Poslední zásadní příspěvek představuje aplikace a.f. na fonologii č. (✍Bičan, 2013). Podrobnější historie tohoto přístupu je součástí knihy ✍Bičana & Rastalla (eds.) (2011), jež nabízí reprinty stěžejních textů doplněné o texty nové.

1 Axiomatická teorie

A.f. je axiomatický, jelikož si jako východisko pro rozvinutí své teorie volí omezenou množinu explicitně formulovaných propozic, jež jsou axiomy teorie v euklidovském chápání tohoto pojmu. Axiomy vedou k teoretickým možnostem, které teorie předpokládá; doplňují je explicitní definice a metody pro aplikaci teorie při popisech reálných řečových n. jiných komunikačních jevů. Axiomy nejsou výsledkem předchozí indukce, nýbrž byly arbitrárně vybrány pro svou vhodnost, tj. pro svou přijatelnost jako východiska teorie (✍Hervey, 1980; ✍Mulder, 1989). První axiom např. říká, že „všechny rysy v sémiotických množinách jsou funkční“, tzn., že samostatně přispívají ke komunikaci. Axiom zahrnuje stěžejní komunikační princip, podle něhož není možné zprostředkovat žádné sdělení bez zřetelného rozdílu v signálu. V a.f. je teorie materiální v tom smyslu, že všechny pojmy (kromě malé množiny nedefinovatelných pojmů) jsou verbálně definované a chápané skrze médium přirozeného jaz. A.f. není ani prázdným n. zcela formálním kalkulem, ani negeneruje empiricky interpretovatelné modely. Popisy jsou funkcí teorie a jevů (funkcí v matematickém smyslu, tj. popis předpokládá jak teorii, tak jevy).

A.f. odmítá metaforické užití lingvistické terminologie na nejazykovou komunikaci, a disponuje proto bohatou a komplexní terminologií a metodami, které je možné aplikovat na všechny komunikační systémy; běžně používané lingvistické pojmy pak omezuje jen na jaz. jevy. Z toho důvodu jsou např. silniční značky, zvířecí zvuky n. projevy, symboly na mapách plerologickými entitami (mají jak formu, tak význam), zatímco tečka a čárka v Morseově abecedě jsou kenologické entity (slouží čistě k rozlišování). V jaz. mezi plerologické entity patří slova a syntagmata a kenologické entity zahrnují fonémy a fonotagmata (definovaná jako „uspořádané komplexy fonémů“). (Srov. ↗psací soustava).

Šest axiomů zahrnuje následující oblasti: (1) teorii znaku známou jako teorie signa (signum theory, viz oddíl 3), jež se zabývá povahou, definicí a vzájemnými vztahy komunikačních entit; (2) teorii jazykových/sémiotických systémů známou jako systemologie, jež se zabývá povahou, definicí a vzájemnými vztahy komunikačních systémů (především se zřetelem na jaz. systémy), což zahrnuje jak diskrétní, tak nediskrétní entity a systémy jak distinktivních, tak kontrastivních rysů; (3) sémantiku, jež se zabývá povahou, definicí a vzájemnými vztahy entit nesoucích význam, tj. těmi, které mají potenciál zprostředkovat sdělení o empirickém světě (✍Hervey, 1979; ✍Mulder, 1989).

Z axiomů a definic je možné odvozovat metamodely jako fonologický systém n. jazyk. Proto druhý axiom tvrdí, že „sémiotické systémy obsahují jednoduché signa a figury a mohou obsahovat komplexní uspořádaná a/nebo komplexní neuspořádané signa a figury“ (čímž integruje princip duality), přičemž signum je entita s formou a obsahem a figura je čistě formální entita. Na základě tohoto axiomu vidíme, že sémiotické systémy musejí obsahovat jednoduchá signa a figury a mohou obsahovat komplexní uspořádaná signa, kompletní neuspořádaná signa, komplexní uspořádané figury a komplexní uspořádané figury, n. nějakou kombinaci. To vede ke klasifikaci možných sémiotických systémů naznačené v tabulce 1. Tímto způsobem z teorie vyplývá teorie jaz. jakožto jednoho z možných typů sémiotického systému. Kombinováním axiomů a definic můžeme dojít k teorematickým dedukcím.

Tabulka 1

Ačkoliv a.f. sdílí s ostatními přístupy některé společné rysy zmíněné níže, také se od jiných přístupů v mnoha ohledech liší.

A.f. radikálně rozlišuje mezi konstrukty (teoretickými či deskriptivními) a skutečnými řečovými jevy a jaz. daty. Jaz. daty nejsou pro a.f. intuice mluvčích o řečových jevech, nýbrž reprezentace a reflexe výběrových aspektů mnohostranných řečových jevů.

A.f. jasně rozlišuje na jedné straně mezi neempirickými teoriemi a konstrukty v nich, jejichž účelem je vytvoření jaz. popisů, a na straně druhé mezi popisy a empirickými konstrukty v nich, jejichž cílem je pochopení vybraných aspektů komunikace (především verbální komunikace), jako např. diferenčních, kombinačních n. významových aspektů řečové komunikace v daném jazyce n. signalizování v jiných komunikačních systémech. Popisy lze chápat jako „empirické teorie jednotlivých komunikačních systémů včetně jazyků a jazykových systémů“. Popisy mají jednak teoretický obsah – jednotky a vztahy v nich jsou teorií definovány (např. foném n. syntagmatický vztah) –, jednak empirický obsah (např. foném /p/ v č., který odkazuje na množinu skutečných řečových jevů).

V souladu s výše uvedeným a.f. rozlišuje mezi jaz. (jakožto teoretickým konstruktem) a konkrétním jaz., mezi fonologickým systémem (zahrnujícím koncept fonému, distinktivního rysu, fonotagmatu atd., které lze při analýze aplikovat) a konkrétním fonologickým systémem; podobně činí u gramatiky a sémantiky. Teoretický koncept jazyk je chápán jako intenze třídy jednotlivých jaz. a fonologické a gramatické systémy jsou chápány jako intenze tříd (skutečných) fonologických a gramatických systémů. Skutečné jaz. a systémy splňují podmínky pro zařazení do relevantních tříd. A.f. proto počítá nejen s tím, že se jednotlivé jaz. mohou ve svých konkrétních vlastnostech podstatně lišit (a liší), ale zároveň nabízí společný rámec pro jejich analýzu. A.f. nepracuje se substantivními fonologickými n. gramatickými univerzáliemi. Rysy, které jsou v popisech společné, vyvstávají z teorie a metod a.f.

2 Epistemologická pozice

Jelikož a.f. netvrdí, že ve skutečném světě opravdu existují systémy, které odpovídají svým popisům, nepřisuzuje jaz. systémy ani mozkům mluvčích, ani nic neříká o kognitivních schopnostech mluvčích. Popisy jsou konstrukty vysvětlující pozorovatelné komunikační jevy. Obraz jaz., který z teorie vyvstává, není interpretován jako obecná lidská schopnost, ačkoliv o něm můžeme říct, že má vliv na naše chápání lidských schopností při komunikaci (✍Rastall, 2000). A.f. trvá na tom, že lingvistické (a obecněji sémiotické) teorie nabízejí odůvodněné a vybrané způsoby, jak na aspekty komunikace nazírat. Vybrané aspekty proto nepředstavují celost řečové komunikace, nýbrž fundamentální vlastnosti, které musí být sloučeny s jinými pohledy, jako např. s organizací textů n. se situačními a kontextovými výběry z různých repertoárů, které mluvčí během komunikace činí.

3 Teorie znaku

V axiomaticko-funkcionalistické teorii znaku se rozlišuje mezi různými typy indexů, což je obecný termín pro formálně-významové entity. Indexy jsou klasifikovány podle vztahu mezi formou a významem: na jedné straně může být zcela konvenční/nemotivovaný (u znaků) n. částečně konvenční (u symbolů), na straně druhé může být přirozený/motivovaný n. zcela nekonvenční (u přirozených indexů). To vede k rozdílu mezi systémy n. soubory přirozených indexů (jako zpěv ptáků, fyzické projevy n. červenání se) a konvenčními sémiotickými systémy a kódy (např. telefonní čísla, symboly na mapách, verbální komunikace), které z definice musí obsahovat signa (sg. signum), což je souborný termín pro znaky a symboly.

V a.f. je to teorie signa, která signa spojuje přes třídy alomorfů (přičemž každý z nich má nerozdílnou distinktivní funkci v gramatice) s fyzickými prostředky přenosu (✍Mulder, 1989; ✍Bičan & Rastall (eds.), 2011). Každý alomorf je z jednoho úhlu pohledu příkladem sémantického potenciálu a z jiného úhlu příklad formálního výrazu. Sémantický potenciál vysvětluje sémantická část teorie tím, že nahlíží na signum (jež je obvykle, ale ne vždy, v přirozených jaz. znakem) jako na třídu promluv, kdy každá z promluv má „externí využití“ v empirickém světě. Formální podoba alomorfu se pak analyzuje pomocí rozlišujících rysů, které se obvykle vysvětlují vytvořením systému fonologických jednotek a vztahů. (Formálního rozlišení lze docílit jinými prostředky, např. substitucí jako u nůž_nom.sg. oproti nože_nom.pl. n. vynecháním fonému jako u psi_nom.pl. oproti pes_nom.sg.). Každá fonologická jednotka, jako např. foném, je třídou alofonů, přičemž se každý alofon vyznačuje nerozdílnou distinktivní funkcí. Alofony mají fonetickou formu, kterou je možné interpretovat pomocí artikulačních a akustických vlastností v reálném světě. Srov. ↗fonématika.

Distinktivní rysy tvoří ve fonologii neuspořádané komplexy (fonémy), zatímco v gramatice to jsou monémy jakožto minimální signa, které tvoří neuspořádané komplexy (plerémy včetně nediskontinuálních slov). Jelikož se slovo, jak je běžně chápáno, nutně neshoduje s myšlenkou neuspořádaných gramatických komplexů, a.f. používá obecnější termín plerém. Stejně tak pracuje s termínem moném převzatým z francouzského (Martinetova) funkcionalismu, aby předešel nedorozumění v chápání pojmu morfém, který je v některých teoriích čistě formální jednotkou. Z ontologického hlediska a.f. rozlišuje mezi monémem myš (v morfologickém komplexu myši) a syntaktickou jednotkou myš (v syntaktickém komplexu malá myš). Fonémy následně tvoří uspořádané fonologické komplexy (zvané fonotagmata) a plerémy tvoří uspořádané gramatické komplexy (zvané syntagmata). Srov. ↗fonotaktika.

Sémiotické systémy lze klasifikovat podle typu entit, které obsahují. Od sémiotických systémů jsou odlišeny systémy přirozených indexů. Všechny sémiotické systémy musí obsahovat signa, avšak systémy sign (plerologické systémy) mohou být systémy zcela konvenčních znaků n. symbolů (částečně konvenčních sign) n. oboje. Systémy mohou dále obsahovat jen jednoduchá signa n. neuspořádaná signa n. úspořádaná signa n. jakoukoliv kombinaci. Podobně mohou kenologické systémy obsahovat jednoduché formální prvky, neuspořádané jednotky n. uspořádané jednotky n. jakoukoliv kombinaci. Přirozené jaz. obsahují jak plerologický, tak kenologický systém se všemi třemi možnostmi – tj. jednoduché, neuspořádané komplexní a uspořádané komplexní entity v obou systémech. Tyto formální charakteristiky vysvětlují komunikační efektivitu jaz. a jejich schopnost nekonečných komunikačních možností a dále vysvětlují to, co jaz. odlišuje od jiných systémů.

Např. silniční značky obsahují v porovnání s jaz. pouze jednoduchá a neuspořádaná signa a nevyznačují se kenologickou efektivností, zatímco Morseova abeceda má uspořádané kenologické jednotky, ale žádné plerologické kombinace (srov. tab. 1 výše). A.f. nepokládá Morseovu abecedu a podobné systémy za pouhé „přepisy“ přirozených jaz., nýbrž za sémiotické systémy v pravém slova smyslu. Proto se stejně jako ↗Pražská škola (srov. ✍Vachek, 1973) věnoval také analýze psaného jaz., numerických systémů n. tištěných instrukcí (✍Hervey, 1982).

Podle a.f. musí jakýkoliv jaz. obsahovat jednak plerologický, tj. gramatický systém, jednak kenologický, tj. fonologický systém. Gramatický systém se skládá jak z morfologie (systému neuspořádaných komplexů znaků), tak ze syntaxe (systému uspořádaných komplexů znaků). Fonologický systém se skládá jak z ↗fonématiky (systému neuspořádaných distinktivních (ale ne významových) jednotek) a ↗fonotaktiky (systému uspořádaných distinktivních jednotek). A.f. nesouhlasí s metaforickým užitím termínu jazyk pro jakýkoliv komunikační systém a tento termín omezuje jen na systémy s výše specifikovanými vlastnostmi.

4 Dualita

Součástí a.f. je verze principu duality, který je obecně známý pod Martinetovým termínem dvojí artikulace (✍Martinet, 2011, ✍Ladd, 2015). V Martinetově formulaci tento princip říká, že promluvy mohou být analýzovány jako posloupnost významových jednotek, monémů (první artikulace) a významové jednotky následně jako posloupnost formálních jednotek, fonémů (druhá artikulace). Nicméně a.f. nesouhlasí s představou posloupnosti artikulací (členění), se kterou se setkáme v Martinetově pojejí dvojí artikulace, a její chápání je v této teorie blíže výkladu ✍Hocketta (1958). Martinetovu verzi pokládá za logicky a ontologicky neudržitelnou. Formálně‑významová jednotka nemůže být analyzována na formální komponenty s tím, že význam zmizí, a stejně tak je absurdní tvrdit, že se formálně‑významová jednotka skládá z formálních komponentů a význam se zázrakem objeví. Navíc jsou jaz. jednotky jako např. monémy třídami alomorfů a třída alomorfů nemůže být analyzována na fonémy. Jsou to teprve formy alomorfů, které se z fonémů mohou skládat. V axiomaticko‑funkcionalistické verzi principu duality je možné na stejné řečové jevy pohlížet buď z gramatického, n. z fonologického hlediska. Všechny jaz. se pak vyznačují dvojí úrovní komunikační efektivity. Na rozdíl od jiných přístupů není proces artikulace (členění) přiřknut mluvčímu jaz.

5 Funkční uspořádání

Koncept funkčního uspořádání je specifický pro a.f. (Je podobný pojmu uspořádání v relační logice, ale neměl by se s ním ztotožňovat.) Neuspořádané jsou komplexy, ve kterých vztah mezi komponenty nemůže přispívat k rozdílu ve sdělení, jelikož tento vztah nemůže být nikdy jiný. Uspořádanost na druhé straně není jednoduše jen záležitost posloupnosti jednotek. Je to otázka asymetričnosti konstrukčních vztahů mezi jednotkami pro potřeby komunikace. Nicméně asymetrie se může shodovat s růzností pořadí díky lineární povaze řeči.

Fonémy ve fonologii tvoří neuspořádané soubory fonologických entit. Fonémy jsou analyzovány na distinktivní rysy. Proto /alveolární, znělý, okluzívní/ odpovídá v č. fonému /d/ a stejně tak i /okluzívní, znělý, alveolární/. Foném /d/ je model pro vysvětlení určitých částí reality. Vztahy mezi rysy není možné žádným způsobem změnit tak, aby výsledek odpovídal jiné části reality. Na druhé straně soubor fonémů /l/, /z/, /e/ může tvořit komunikačně odlišné skupiny, /lze, zle, zel, leS, elS/ (poslední dvě s archifonémem /S/, viz ↗neutralizace znělosti). Tyto soubory jsou funkčně uspořádané, jelikož se kombinační vztahy mezi fonémy liší a soubory odpovídají rozdílům v signálu (srov. slova lze, zle, zel, lez a Elz, gen.pl. od Elza).

V gramatice mohou monémy vstupovat do komplexů, ve kterých není konstrukční vztah schopen rozdílu ve sdělení. Příklady jsou „nej + adjektivum v komparativu“ (např. nej + lepší) n. „jméno + pád + číslo“ (např. ženami). V pádových jaz., jako je č., se velmi často setkáme s fúzí, kdy není možné formu určitého znaku analyzovat na fonémy. Podle a.f. musí morfolologické komplexy obsahovat nejméně dvě formálně‑významové jednotky v neuspořádaném vztahu. Angl. slova jako cranberry n. conceive či č. slova jako levhart n. malina jsou pseudokompozita (✍Hervey & Mulder, 1973). Ačkoliv se zdají být komplexy, jelikož v nich lze vidět rekurentní, ale zcela formální komponenty, neskládají se ze dvou znaků. Jen díky náhodě je denotační třída slova cranberry (což je známý a v literatuře často diskutovaný angl. příklad) zcela obsažena v denotační třídě berry. To samozřejmě není případ slov lev a levhartn. dalších podobných slov, jejichž fonologické formy se překrývají. Kritéria a.f. umožňují mezi takovými případy jasně odlišit.

Na druhé straně se setkáme s permutacemi jako v angl. garden flower ‘zahradní květina’ × flower garden ‘květinová zahrada’, kdy lze rozdíl v interpretaci přiřknout pouze vztahu mezi jednotlivými znaky. V č. jsou kvůli flektivní povaze tohoto jaz. takové příklady vzácné, ale srov. velký netopýr × netopýr velký (= druh netopýrů). Permutace není ovšem jediným testem asymetrických vztahů. Některé třídy znaků plní různé funkce podle vztahů, do nichž v komplexech vstupují. Substantiva typicky fungují jako subjekty, objekty n. komplementy. Dále některé nukleární jednotky (jako předložky) vstupují do vztahů s různými třídami znaků (do konce – substantivum, do teď – adverbium, do kolika – zájmeno/číslovka). Ve všech případech uspořádání lze zjistit, že existuje potenciál pro závorkování, tj. pro konstrukční poziční komplexitu. V neuspořádaných komplexech takový potenciál není. Proto se setkáme s rozdílem (noví studenti) a učitelé × noví (studenti a učitelé) atd., popř. s potenciální nejednoznačností v případech jako hodil (vajíčkem z obchodu) × hodil vajíčkem (z obchodu). Sekvenční uspořádání proto nesmí být zaměňováno za funkční uspořádání.

Následkem toho se axiomaticko‑funkcionalistická morfologie zabývá neuspořádanými komplexy v přirozených jaz. a nikoliv alomorfií n. flexí. To je postiženo v samostatných studiích, které zkoumají variantnost ve formách znaků v morfologii a v syntaxi. Stejně tak v a.f. není morfologie totožná s mnoha verzemi tradiční morfologie a má blíže ke slovotvorbě. Nicméně užití pojmu slovo není v a.f. totožné s tím, jak se tento termín bežně užívá.

6 Funkční závislost

A.f. odlišuje funkční závislost od výskytové závislosti. V lingvistice se v dřívějších přístupech k závislostním vztahům otázka určení komunikační role (funkční závislost) a otázka přítomnosti a nepřítomnosti jednotek v kombinacích (výskytová závislost) zaměňovala. A.f. pracuje s oběma koncepty závislosti, ale odlišuje je. V gramatice je zjevným příkladem funkční závislosti věta Petr viděl Pavla se psem. Substantiva Petr, Pavel, pes mohou hrát různé role ve vztahu s viděl, srov. Pavel viděl Petra se psem, Petr viděl psa s Pavlem, Pes viděl Petra s Pavlem atd. Na druhé straně znaky viděl a se jiné role plnit nemohou. Jejich neměnnost funkce znamená, že s ohledem na ně je určena funkce substantiv. Jsou to jádra (nukley). Viděl je predikativní jádro celé konstrukce, zatímco se je součástí volitelné expanze a spojuje substativum s predikativním jádrem. Použijeme-li šipky směřující k jádru a hranaté závorky pro expanze, pak tento fakt lze vyjádřit následovně: (Petr → viděl ← Pavla) ← [se ← psem]. Jednotka komutovatelná s nulou (tj. volitelná jednotka) nemůže určovat identitu konstrukce n. určovat funkci centrálnější jednotky, např. v případě adverbií, která determinují adjektivum ([velmi] → hlasitý).

Doposud nabídnuté příklady ilustrují případy unilaterální funkční závislosti (subordinace). A.f. také uznává existenci bilaterální funkční závislosti (interordinaci), např. čím více ↔ tím lépe. S oboustrannou absencí závislosti ve stejné struktuře se lze setkat u koordinovaných adjektiv ([malý ←/→ bílý] → pes. Tento vztah se liší od apozice neboli absence závislosti s koreferencí jinými závislostmi ((Jiřík – pasáček koz) → viděl ← princeznu).

Ačkoliv se funkční závislost jasně vztahuje k sémantické interpretaci, k její identifikaci nedochází pomocí významových kritérií; závislé jednotky klasifikují nebo specifikují interpretaci svých jader (např. [tito] → psi, [zahradní] → květina). Znaky s měnitelnými funkcemi plní role implikované jádry konstrukcí, do nichž patří. Proto má vidět alespoň dvě uspořádané pozice s rolemi percipienta a percipovaného, které interpretují subjektové a objektové pozice. Kritérium přítomnosti n. nepřítomnosti jednotky pro to, aby byla konstrukce dobře utvořená (gramatická), se řeší jinde a souvisí s realizací konstrukcí. Např. angl. see vyžaduje přítomnost jak subjektu, tak přímého objektu (má takovou ↗valenci), zatímco č. vidět ani jedno nevyžaduje; vysvětlit zase vyžaduje jen objekt, ale subjekt je volitelný (fakultativní). Výskytová závislost je v některých konstrukcích oboustranná (tranzitivní sloveso – objekt, např. vysvětlit něco) a jiné zase mohou obsahovat komponenty, které jsou vzájemně nezávislé na svém výskytu (např. v sérii adverbií: přišel [v neděli – se psem – bez ohlášení]). Syntagma v Brně je z hlediska funkční závislosti subordinace (v ← Brně), ale z hlediska výskytové závislosti jsou komponenty na sebe vzájemně závislé (v ↔ Brně).

Funkční a výskytovou závislost najdeme, byť méně jednoznačně, i ve fonologii. Ve fonotagmatech je typicky funkce konsonantických (periferních) fonémů určena s ohledem na vokalický (nukleární) centrální element. Takže v souboru /m, e, l/ určuje foném /e/ funkce /m/ a /l/, které mohou být buď prenukleární, nebo postnukleární (/l → e ← m/ lem, /m → e ← l/ mel). Ve fonologii č. nabízejí příklad výskytové závislosti fonémy /r/ a /l/. Pokud se objeví v č. slově, pak vyžadují, aby je doprovázel alespoň jeden další foném (na rozdíl od vokálů, které se mohou vyskytovat samy o sobě, viz /a/ a). Jsou‑li periferní („neslabičné“), je doprovodným fonémem vokál, který je nukleární; jsou-li nukleární („slabičné“), musí před nimi stát alespoň jeden konsonant (srov. /hr/ v být hr), byť častější jsou situace, kdy konsonant stojí jak před, tak za /r/ nebo /l/ (srov. /trn/ trn, /vln/ vln). Viz ✍Bičan (2013) a ↗fonotaktika.

7 Diskrétní a nediskrétní rysy

A.f. rozlišuje mezi diskrétními a nediskrétními jaz. vlastnostmi, a činí tak jak v gramatice, tak ve fonologii. Zatímco intonace může mít význam, a proto patří do gramatiky, distinktivní tóny (jako v čínštině) význam pouze rozlišují, ale samy o sobě ho nemají, a tudíž náleží do fonologie (viz ↗para-fonotaktika). To znamená, že fonologické systémy mohou obsahovat para-fonotaktické subsystémy a gramatické systémy mohou obsahovat para-syntaktické subsystémy. A.f. zde stejně jako jinde rozlišuje rysy, které jsou samostatně relevantní (funkční), od rysů, které jsou doprovodné n. redundantní. Je zjevné, že ne všechny jaz. mají distinktivní para-fonotaktické rysy a stejně tak je záležitostí empirie, zda všechny jaz. budou mít distinktivní para-syntatické rysy. Proto para-taktické systémy nefigurují v definici jaz., jakkoliv jsou pro jaz. obvykle důležité.

V a.f. má věta gramatickou bázi a para-syntaktické (větotvorné) rysy (ať už distinktivní n. nedistinktivní), zatímco syntagma je čistě gramatickou jednotkou. Jako v jiných podobách funkcionalismu (srov. např. ✍Mathesius, 1961), může bázi věty tvořit široká škála jednotek a struktur, nejen tradiční struktura subjekt – predikát. V a.f., podobně jako v některých jiných funkčních přístupech, je věta model, který spojuje řadu rysů sjednocených tak, aby postihly reálné promluvy. Tyto rysy jsou lexikální, gramatické, para‑taktické, sématické a pragmatické.

8 Lingvistický popis a hypoteticko-deduktivní metoda

Cílem a. f. je vytvořit pro jaz. deskriptivní modely, které lze pomocí teorie interpretovat tak, aby postihly všechny pozorované řečové jevy, jež jsou v rozsahu těchto modelů. Např. ve fonologii se distribuce fonémů vysvětluje vytvořením ↗distribučních jednotek, které nabízejí obraz kombinačních možností fonémů (jejich ↗fonotaktiku). Fonémy se vyskytují v pozicích distribučních jednotek. Z nich je možné stanovit množinu potenciálních fonotagmat (soběstačných souborů fonémů), které pak mohou být za účelem empirického testování srovnány s množinou skutečně doložených fonotagmat. To je podoba hypoteticko‑deduktivní metody, jejímž cílem je získat procesem vyvracování hypotéz co největší přesnost. Např. v č. na základě doložených fonologických forem slov jako vojsk, pomst, zábst, text atd. připoustí distribuční jednotka tři pozice za vokálem („nukleárním elementem“). Je potom možné navrhnout model v tabulce 2 (velká písmena označují archifonémy jako výsledek ↗neutralizace znělosti).

Tabulka 2

Uvedený model mimo jiné ukazuje, že za postvokalickými sonantami mohou stát dva konsonanty, a to okluzívy n. frikativy, které náleží do pozic 2 a 3 (srov. vojsk, pomst, infarkt). Jelikož za sonantami může rovněž stát pouze jedna okluzíva n. frikativa (srov. rorejs, orb (gen.pl. od orba), asfalt), je zřejmé, že jedna z pozic 2 a 3 nemusí být nutně zaplněna. Po sonantách se také může objevit nazála (srov. jilm, hejn, čerň) n. další sonanta (srov. chejr, koktejl), avšak v tomto případě za takovými nazálami či sonantami už nemůže následovat další postnukleární foném. Navržený model proto musí být poněkud upraven uznáním existence situace, kdy pozice nemusí být zaplněna (neboli kdy je zaplněna „nulou“, Ø), a situace, kdy je kontrast mezi pozicemi redundantní. Druhou z těchto možností vyjádříme pomocí archipozice (= suspenze kontrastu mezi dvěma n. více pozicemi neboli průnik pozic), což je syntagmatický protějšek archifonému. Dostaneme pak následující model v tabulce 3.

Tabulka 3

Kromě postižení skutečně doložených postnukleárních kombinací prezentovaný model vylučuje některé kombinace jako nemožné (např. /STK/, /ŠPS/, /nŤS/, /jmr/) a predikuje potenciálně možné kombinace (např. /mSK/, /nŠT/, /rSŤ/, /jPS/). Model nezahrnuje konsonanty /ň/, /F/, /X/ a /ř/, jejichž distribuce je omezenější, jelikož se vyskytují jen ve dvoufonémových postnukleárních kombinacích, což je však možné postihnout elaborací stávajícího modelu (více viz ↗fonotaktika češtiny). Podstatný je nicméně fakt, že proces stanovení hypotézy a jejího testování vede ke stále přesnějšímu popisu a k možnosti strukturního vysvětlení.

S obdobným procesem se setkáme i v gramatice, kde se distribuční jednotka označuje jako syntagma. Na rozdíl od fonologie může v syntagmatech být s jádrem propojeno několik subordinovaných gramatických jednotek různých tříd, a to buď v souběžné determinaci (parallel determination), kdy u nich nelze konstatovat žádný funkční rozdíl v jejich vztazích k jádru, n. v rozdílné determinaci (diverse determination), kdy je možné takový rozdíl prokázat. Jelikož v případě č. nominálních syntagmat neexistuje žádný přesah mezi třídami zájmen (ten, nějaký atd.) a adjektiv (malý, hezký atd.), neexistuje ani žádný komunikační rozdíl ve vztazích zájmeno – substantivum (ten pes) a adjektivum – substantivum (velký pes). Naopak v případě verbálních syntagmat lze konstatovat přesah mezi třídami vstupujícími do pozic subjektu, přímého objektu, nepřímého objektu a komplementu, a proto se jedná o rozdílnou determinaci (srov. učitel odvedl žáka k řediteli, přičemž ve stejné konstrukci se slovesem odvedl může učitel fungovat jako přímý nebo nepřímý objekt, tj. ředitel odvedl učitele k žákovi a ředitel odvedl žáka k učiteli). Stejně jako ve fonologii se syntagmata navrhují jako hypotézy, které mají vysvětlovat pozorované gramatické struktury; následně pak probíhá jejich testování.

Otázky struktury syntagmat se odlišují od otázek realizace znaků v promluvách. Tak se např. i pro posloupnost gramatických jednotek zavádí realizační pravidla, která jsou poměrně jednoduchá, jakmile stanovíme podobu syntagmatu. Proto v č. nominálních syntagmatech stojí zájmeno (pokud se vyskytuje) před adjektivem (pokud se vyskytuje), které stojí před povinným nukleárním substantivem (např. tvůj hezký klobouk).

Ve všech případech se setkáme s procesem stanovení hypotéz a jejich testování vůči doloženým datům s cílem dobrat se přesnějších a jednodušších popisů. Metoda byla detailně aplikována na angl. (✍Mulder, 1989; ✍Rastall, 1995) a na další jaz., jako např. češtinu, polštinu, střední angličtinu, arabštinu, čínštinu, kečuánštinu, jaz. yulu (viz ✍Bičan & Rastall (eds.) (2011) pro bibliografické informace). A.f. je pozoruhodný svou transparentností, která umožňuje jasný rámec pro diskuzi a testování.